Asi proto jsem vyučený mechanik elektronických zařízení se zaměřením na spotřební elektroniku :-) ale za to si můžu sám - jednou jsem omylem tátovi spravil jedny z prvních ruských digitálek (značky tuším Elektronika - ty, co měly displej ještě z těch červených přes sebe přeskakujících čísílek) a pak jsem - povzbuzen svou extrémní šikovností - zatoužil tehdy skvělou přenosnou televizi značky Pluto předělat do dle mého výtvarného génia mnohem lepšího univerzálního krytu. Bylo to jako chtít dostat pytel brambor do platíčka na vajíčka... Výsledkem bylo omračující zjištění, že televize vlastně žádný kryt nepotřebuje. No a jelikož jsem v 8 třídě neměl úplně vyhraněný názor na své budoucí povolání (vlastně jsem to měl úplně u řiti) rozhodla maminka na základě mých předchozích kejklů o tom čím budu. A tatínek byl taky rád, že mu už nebudu dělat další díry do střechy kvůli anténám na vysílačky...Ale to jsem trochu odbočil. Ono to začalo vlastně ještě dřív - když mě maminka čekala, chodila prý do garáže, kde jí voněl nastartovaný fichtl.
Těhotenství dělá se ženami různé věci tak proč ne latentní čichačky omamujících výparů... Dnes jsem mámě vděčný, že mi nepouštěla třeba Mozarta a nesnažila se mě v duchu současných trendů již v prenatálním věku utvářet v dokonalou, pro vysokou školu předurčenou bytost. Takže za můj vznik může láska mých rodičů a za mou povahu výpary z výfuku (což mnohé vysvětluje). Takto bohatě geneticky vybaven jsem se protloukal svým dětstvím, jež bylo naplněno láskou k mezinárodní házené, pro nás stydlivé introverty nedosažitelnou láskou k dívkám přibližně stejného věku (paní učitelku jazyka českého ze 4 třídy jsem miloval samozřejmě jen platonicky), nenávistí ke škole přerostlé do pubertálně dočasné averze k jakémukoliv vzdělání vyššímu než výuční list a hlavně prázdninami strávenými za volanty zemědělských strojů a komunální techniky. S nostalgií a náznakem slzy v oku vzpomínám na svou první dopravní nehodu, kdy jsem legendárním Trambusem Škoda 706 RT s kropičkou na nastavbě málem přejel vlastního tatínka, jež mě s důvěrou nechal popojíždět v lázeňském parku, zatímco on zápasil s hadicí splachujíc bláto z chodníků po letní povodni. Táta přežil a ta lavička už je stejně promlčená... Z výše uvedeného tedy vyplývá kudy vedla cesta k Zetoru na dvoře. No a když jsem u jednoho svého zákazníka objevil onen žlutý stroj trvalo mi 3 roky, než se mi ho podařilo ukecat, že ho vlastně na nic nemá. Není nad koupi stroje s prověřenou minulostí
Bleskurychle jsem využil jeho slabé chvíle (a momentálního rozpoložení jeho rovněž moudré manželky, která nákup jiného stroje podmínila tím, že nějaký křáp musí z baráku pryč) a neprodleně se vydal připravit stroj na převoz. Každý chlap to zná - můžete mít sebevíc povinností, ale když se objeví možnost pořídit si hračku jde všechno stranou... Doma jsem to, že konečně přivezu svůj traktor oznámil s neutuchajícím entuziasmem, který už moje žena nemohla srazit na kolena ani suchým komentářem "no skvěle tak já fakt budu mít na dvoře starý krám" . Když povážíme, že při mé první zmínce o záměru koupit si traktor podobně suše prohlásila "buď já nebo traktor" je to diplomaticky docela dobře zvládnutý konsenzus. Ale to ještě nevěděla, že místo jen s traktorem přijedu s vlečkou, nakladačem a lopatou. Budiž mi polehčující okolností fakt, že při odjezdu jsem to nevěděl ani já - až při podpisu smlouvy jsem zjistil, že za dohodnutou cenu dostávám i výše zmíněné. Takový já jsem skvělý obchodní vyjednavač :-D Upřímně měl jsem co dělat, abych po tom zjištění nezačal skákat radostí jak malý ogar, avšak vědom si svého věku zachoval jsem poker face a blaženě jsem se rozplynul až při odjezdu cca 16metrů za branou, kdy jsem konečně uvěřil tomu, že se klukovský sen konečně stal realitou
A takhle to vypadalo v den, kdy jsem si pro něj přijel. Nakladač se jeřábem vysvobodil ze zajetí všeho co přišlo po něm, odstrojil se kartáč a vlek se vyrval ze spárů místní flóry
První cesta z vesničky před Olomoucem směřovala ke kamarádovi do vesničky kousek za Olomoucem. Po cestě jsem (nezvyklý na benevolenci vůle řízení) málem čelákem přibral jednu malou fiestičku, ale jinak těžká pohoda. Táta jedoucí se mnou jako odborný dozor to sice zezadu viděl jinak, ale nepochybně to bylo jen ze závisti, že já mám Zetor a on ne !!! :-) U kamaráda proběhla první smysluplná prohlídka stavu - ano koupil jsem traktor aniž bych vlastně věděl v jakém je stavu. Pořád věřím na to, že chlapské slovo má svou váhu a nutno podotknout, že v tomto případě tomu tak bylo. Objevilo se jen pár prkotin typu skoro rozpadlý chladič bez sahary, ale kdo by takové hlouposti při koupi řešil. Vyměnily se oleje, namazalo se co mělo a po 14 dnech jsem si pro fešáka jel, abych ho po vlastní ose převezl domů do Ostravy
Neskutečně luxusní cesta vám řeknu. Při zastavení na první křižovatce s průtahem Olomoucí se mi kousla brzda na pravém zadním kole vleku. Fakt tam bylo moc aut tak jsem to na tvrďáka odkreslil po asfaltu až na nejbližší autobusovou zastávku. Předpokládám, že ta černá čára je tam do dneška...Na zastávce jsem se uklidnil, že už nic nehrozí (jak by také mohlo na hlavním průtahu velkým městem) a zkušeným zemědělským skokem jsem se katapultoval z kabiny rovnou před projíždějící sanitku - no umím si vybrat. Zkušenosti jejího řidiče byly znát - ocenil můj gymnastický výkon ukazováčkem směřujícím na čelo z čehož jsem usoudil, že budu muset zapracovat i na jiných aspektech souvisejících s traktorismem. Nicméně ani tato drobná lapálie nenarušila mou koncentraci na vyřešení problému s vlekem. Neméně zkušeně jsem zakleknul k zadnímu kolu, abych zjistil co se děje. No zjistil jsem úplné hovno snad krom toho, že táhlo brzdy je křivější než to na druhé straně. Jsem bystrý mechanik a hned mi bylo jasné, že zde mi mé zkušenosti z předělávky televize nebudou mnoho platné. Nejprve jsem sofistikovaně zkoušel brzdu uvolnit (samozřejmě při zatažené ruční brzdě, která kola držela správně zabržděné). Po kvapném rychlokursu na netu jsem tedy ručku odbrzdil a začal hledat nástroj, kterým bych stále zatažený klíč brzdy uvolnil. Nevěřili by jste jaký problém je v Olomouci najít kámen vhodné váhy - no nenašel jsem a rozebírat kočičí hlavy na zastávce jsem z pochopitelných důvodů úplně nechtěl. Sofistikovanost mě už opouštěla a tak jsem pohlcen panikou a nasraností začal po klíči skákat vahou svého drobného těla, což musela být vzhledem k umístění klíče brzdy velmi vtipná podívná. Po asi 7minutách usilovného kopání do všeho kolem a cca 4 tržných ranách na celém těle hlavu nevyjímaje se vlek smiloval a odbrzdil se. Podotýkám, že bylo krásných odhadem 37 červencových stupňů. Ani kdybych byl slavným fotbalistou nechtěl by to triko nikdo ani zadarmo... Za Olomoucem (kdo zná tak u Ferony) jsem si dal zaslouženou 30minutovou pauzu (což je po cca 15minutách jízdy jistě adekvátní a Besip by mě nepochybně delegoval do čela preventivistické skupiny), protože jsem věděl, že další průsery už budou jen na méně frekventovaných či snad dokonce autoprázdných cestách. Ale nic dalšího už se nestalo takže jsem to přes Potštát (kde jsem se neopomněl zastavit udělat ostudu bratrovi jež zde přebývá) dostal po krásných 4hodinách do Ostravy. Byla už tma, já byl rád že jedu dopředu a měl jsem zacouvat na místo, kde měl zůstat jen traktor, ale já přijel s nakladačem a vlekem...Kdo pamatuje jak poprvé couval s vlekem, ví kolik děsu tato věta může způsobit...
A co jsem se Zetorem zatím dělal a kupodivu to neskončilo (velkým)průserem? Ty malé jsou totiž součástí skoro všeho co dělám - ale když se s tím naučíte žít je to docela fajn - alespoň je pak při mé upřímnosti čím ze sebe dělat vola :-)
poznámka pro zkušené zemědělské harcovníky - traktor jsem si pořídil pro zábavu a jako splnění klukovského snu - v době navázání našeho "přátelství" jsem s ním skoro nic neuměl a asi hned tak umět nebudu. Ale v duchu svého životního postoje - je mi celkem jedno, co si o tom kdo myslí ;-)
Třeba odvážel větve z vymýcené džungle na kamarádově pozemku.Prý postav mi to na plac a já těch pár mladých planěk naložím než přijdeš z práce. Jak jsem přijížděl neviděl jsem přes to ani barák... Zcela konsternován využil jsem zbytky svého datového tarifu a jal se kontrolovat satelitní snímky a ulevilo se mi - Amazonský prales stále žije... Přestal jsem se tedy děsit okamžiku, kdy se Greenpeace vykašle na Temelín a přivážou se mi k traktoru a připojil jsem žlutého oře. A pro formu - na fotce už je to "originálně" svázané přinejmenším 12-ti kilometrovým horolezeckým lanem (kamarád je velký sportovec a mistr improvizace). Umíte si představit tu pakárnu to rozmotávat? A navíc - tady jsem ještě nevěděl, jak to udělat, aby se vlek sklopil - takže jsme to jak volové shazovali ručně. A bonusem bylo, že skoro po výšku sajtny je tam pěkně udusané mokré seno. Statné ostravské sekvoje byly jen načančanou kamufláží..
až bude čas zase něco dopíšu - ono to sice stejně nikdo nebude číst, ale jak jsem uvedl výše - je mě to celkem jedno. Vždyť ne všechno se musí dělat jen proto, aby to mělo lajky, followery či jiné výdobytky této poněkud uspěchané doby. A mentalitou traktoru - ono to rychleji nepojede, takže se není proč honit...
a kdyby měl někdo potřebu projevit se natolik, abych to věděl : zetorem@seznam.cz